Krátký exkurs do historie původu židlí sahá až do antiky. Tak jako vícero předmětů i nábytek, který dodnes používáme, tady má svůj původ.

V historii rozvoje židlí hrály důležitou roli dva výchozí tvary – řecká židle se šavlovitě prohnutými nohami a půlkulatým deskovým opěradlem a římská nůžková sesle, která se později podepsala nejvíce na renesančním nábytkářském umění. Materiál se různil podle účelu, ale stále nejpoužívanější a nejvíc ceněné je klasické dřevo.

Ve středověku měly židle nejprve jednoduchou konstrukci a byly jen nepatrně zdobené. Převažovaly rámové konstrukce a ze zdobných motivů jen drobné rosety, plisé a arkády. V gotice se (spolu s rozvojem stolařství) úroveň výroby židlí pozvedla, ale stále byly ještě drahé a zřídkavé. Rozvoj zaznamenaly v podstatě až v renesanci, zejména díky Italům. Jak se stěhovali za prací, rozvíjeli svoje řemeslné umění ve výrobě nábytku po celé Evropě. Charakteristické vzory vyřezávaných židlí zvaných sgabello a lavic s úložným prostorem - cassapanka, nůžkovitých sesliček a křesel typu polotrůnu – da parata - kromě řezbářských motivů zdobily i točené prvky a tehdy nová technika vykládaného dřeva intarsie.

Na konci 16.století začala velká kariéra polstrovaného nábytku. O sto let později pak ztratila oblé formy, které nahradily kubistické tvary. 18.století vrátilo židli řezbářské umění a do polstrování židlí a lavic přidalo pružiny. Vynález připisovaný vídeňskému mistrovi Juniglovi se ve 30.letech rozšířil po celé Evropě, jakož i Severní Americe.

Některé židle a křesílka měly speciální určení – např. čtení, což prozrazoval pohyblivý pultík na odložení knížky. Nebo astronomii, kdy přímo k židli byl připevněn dalekohled. Či kuřácká židle se zásobníkem na tabák a místem pro dýmku. Kibicové by asi i dnes přivítali sedátko pro „asistenty“ karetních hráčů, na němž se sedělo obkročmo a paže se opíraly o širokou polstrovanou područku.

Návrhy židlí nezřídka pocházely z ateliérů věhlasných umělců. K nejznámějším patřili tři designéři, jejichž rukopis najdeme na anglickém nábytku 18.století: Thomas Chippendale, George Hepplewhite a Thomas Sheraton. V dobách nám bližších – na konci 19. a počátku minulého století se projektováním nábytku zabývali architekti, tíhnoucí spíše k jednoduchým interiérům.

Jmenujme alespoň Michaela Thoneta, Charlese Rennieho Mackintoshe nebo le Corbusiera. Ostatně pojmenování Thonetova židle se používá dodnes.Historie tvorby sedadel, křesel a židlí nikdy neskončí. Podléhají módním vlnám, stejně jako funkčním změnám, potřebám uživatelů i vizím návrhářů. Škoda jen, že moderní doba v této oblasti přináší tak málo autorských počinů.